Ing. Václav Baštýř

 
Některá poslanecká jednání mohou být příjemná, i když se setkáte s člověkem, který má jiný pohled a prosazuje odlišné názory. Navštívila mne v českobudějovické poslanecké kanceláři paní Růžena Šandová z Kaplice. Vitální paní, která se obdivuhodně a od srdce věnuje přírodě a je velkou milovnicí a znalkyní Šumavy.
 
To jsme dva. Hlavně jihočeskou část Šumavy mám za ty roky prošlapanou i projetou na kole nebo na běžkách opravdu důvěrně. Vážím si té země a vážím si lidí, kteří tu žijí.
 
Paní Šandová se na mne obrátila jako na poslance s žádostí, abych nepodporoval žádný z obou připravovaných návrhů týkajících se Národního parku Šumava. Takzvaný „plzeňský návrh“ i ministerský návrh, který se připravuje. Obává se, aby nedošlo ke zničení nejcennějších částí Šumavy – údolí Křemelné, kvildských slatí a dalších míst, a zdá se jí, že oběma návrhy bude poničena i příroda v prvních zónách národního parku. Té by se lidská ruka neměla dotknout...
 
Nemyslím, že bych patřil mezi zastánce rabování Šumavy, to ani náhodou. Vidím ale Šumavu nejen jako nádherné místo pro panenskou přírodu, ale i jako místo, kde žijí lidé. Potřebují tu pracovat, živit se, vodit děti do školy. A tohle všechno tu je daleko, daleko těžší než jinde. Proto k nim mám obrovskou úctu a proto si myslím, že do toho, jak má Šumava vypadat, mají zatraceně co mluvit...
 
Když hovořím se starosty Horní Plané, Modravy nebo Stach, narážíme na téma, zda je současná podoba národního parku, jeho rozloha či rozloha jednotlivých zón a režimy v nich skutečně optimální. Proto jsem také přivítal dohodu ministra životního prostředí Tomáše Chalupy s místními starosty. Diskuse, které dohodě předcházely, byly složité a trvaly více než rok. A starostové si v nich řekli svoje, například k tolik diskutovaným zónám. Myslím ale, že po dvaadvaceti letech se skutečně poprvé někdo snaží najít shodu. V roce 1963 začala ochrana Šumavy vyhlášením CHKO, v roce 1991 vznikl 680 kilometrů čtverečních velký Národní park Šumava. Někdo přišel a postavil „plot“. Vidím to podobně, jako kdybych přišel někam na návštěvu a začal místním říkat, jak mají žít a co dělat. Ale oni tady žijí odjakživa a Šumava je živí. Nechme tedy podstatný kus rozhodnutí i na nich. Protože my odjinud chodíme na Šumavu rádi, ale chodíme sem jenom na návštěvu!
 
Paní Šandová mi oponovala (a částečně správně), že národní park je národní proto, že patří národu. A byl vyhlášen proto, aby se vývoj ponechal přírodě, aby si příroda mohla dělat to, co potřebuje, a aby lidé, vědci i turisti, sem chodili pozorovat, učit se, nikoliv zasahovat. A jako zastánkyně měkké turistiky se domnívá, že „lunaparků“ je v Evropě dost, ale divočiny ubývá.
V tom jsme částečně ve shodě. Nemáme zatím konkrétní znění návrhů o národním parku k dispozici, ale nemyslím, že bych výstavbu „lunaparků“ jako poslanec svým hlasováním dopustil. Nevím ani o tom, že bych v dosavadním znění ministerského návrhu takové riziko viděl. A paní Šandové i dalším proto mohu slíbit, že budu podporovat návrhy, které vycházejí z dohody ministerstva se šumavskými obcemi. Které zachovávají první zóny, i když je k diskusi jejich velikost, zakazují kácení v prvních zónách, upravují režim v nich, ale zároveň dávají místním lidem jasná pravidla pro život a práci. Pravidla, s nimiž se pak nebude manipulovat.
 
Protože Šumava ještě potřebuje trochu dovybavit, aby mohla žít ve zdravém souladu přírody a lidí, ale zároveň i z turistického ruchu. Myslím, že je to možné a že návrh ministerského zákona, vnikající v dohodě s místními, jí to umožňuje.
 
Ing. Václav Baštýř